Viktor Sedlář, Kladno
Návštěva v muzeu v interaktivní dílně
V listopadu vysílal středočeský regionální rozhlas pořad o našem muzeu a interaktivní dílně. Po odvysílání se nám ozval pan Sedlář z Kladna, který je nevidomý a domluvil si návštěvu. Jak to dopadlo si můžete přečíst sami.
Dědek na zámku
Naše slepecké kluby nám občas zprostředkují zájezd, to se pak hned zajímáme, jaký bude program. Mnohokrát se předem těším, že se podaří taková zastávka, kde nám umožní dotknout se konečky prstů několika exponátů. Pak je vidíme a cítíme skoro tak dobře, jako vidící. Na archeologických nálezech – zvlášť keramických – si představíme i pradávnou ruku, která hlínu hnětla a její doteky, někdy předmět ozdobí i smysl pro estetiku. Pro nevidomé je snad nejpřitažlivější sdělovací prostředek rozhlas. Nedávno slyším, že v Horažďovicích je zámek a v něm muzeum. Lidé, kteří umožňují dotýkat se předmětů z dávné i blízké minulosti. Ale co víc, je tu možné si nástroje ohmatat a dokonce se pokusit jimi vytvořit něco, co uměli naši předkové. Roztočit kolovrátek, rozezvučet tkalcovský stav, učesat ovčí rouno, nebo si dokonce sednout na břicho dřevěného dědka.
Na jeho břichu lze nahmatat jizvy od seker a jiných nástrojů. Hlava, spojená nožním šlapadlem, otevře klapajznu dokořán a noha se postará, aby huba stiskla v čelistech polínko. Tím se uvolní obě ruce, aby spolupracovaly při držení pořízu. Aby ruka mohla pohlídat, kde je potřeba dřevo ubrat nebo kde se musí dát pozor, aby se neubralo moc. Sledovat jak jsou směřována léta, kde se musí zápasit se záludnostmi případného součku. Ale to předbíhám.
Zatím máme jen málo hmatových map. Je potřeba překonávat hloubku našich neznalostí a zjistit pro nás, středočechy, kde Horažďovice přesně jsou. Jak se k nim přiblížit na doslech nebo dokonce na dotek. Ale, vždyť máme mobily a jiné informační možnosti. V okamžiku uslyší zámek mou prosbu o individuální přijetí. Žasnu, jak přívětivě jsem pozván na prohlídku.
Za necelé dvě hodiny vystupuji v Horažďovicích z autobusu. Už se držím za loket horažďovického průvodce a směřujeme k zámku. Nohy se dotknou dřevěného prahu, přes který jistě chodíval i zámecký pán. Ruka stačí dotekem poznat umělecké kování na dveřích. Stisk dlaní a představení se se všemi, kdo o tento zámek pečují. Procházíme sály, přes nádvoří. V zadní části je vytoužená místnost, plná předmětů z dávné i blízké minulosti. Nelze všechno naráz hmatem poznat a zapamatovat si.
Tkalcovský stav – kolik jen dětí se kdysi kolem stavu prohánělo, z práce na něm byly očividně živy.
Kolovrátek by také mohl vyprávět. Poblíž nečesané rouno. Konečně jsem rozkročmo usazen na břicho dřevěného dědka. Je zvrásněno nesčetnými rýhami, asi od sekery. Sloužilo asi na hrubé opracování polen. Předemnou nahmatám hlavu, jejíž spodní čelist pomocí nohy může skousnout polínko. Pak poznávám poříz. Ten zaměstná obě ruce. Ukrajuje jemné hoblinky. Ohmatávám dlátka, kterými se vydlabává prohlubeň lžičky. Dovídám se, že toto vše mohou vzít bezpečně do ruky i děti, aby ucítily, jak asi vznikaly všechny dřevěné misky, krajáče, lžíce a vše, co se v tehdejších kuchyních i v hospodářství potřebovalo denně.
Ještě předem informace, jak se nezranit. Zatím se jim tato doporučení vyplatila a nikdo se nezranil. Také já odcházím nadmíru spokojen. Nesu si dokonce i kousky lipového dřeva, ve středních Čechách nedostupného.
Za další dvě hodiny už zase v chodbách pražského metra necítím zimní chlad. Hřejí mne dojmy ze vřelých stisků rukou na rozloučenou. Jen dřevěný dědek mi ruku nepodal. Horažďovice mi navždy utkví v paměti svým neobvyklým zámeckým muzeem, které nejen učí o životě v minulých dobách.
Viktor Sedlář, Kladno
Škola v přírodě Střelské Hoštice
Naše ubytovací zařízení ve Střelských Hošticích využívají většinou pražské školy a organizace, které přijedou strávit pár příjemných dní na škole v přírodě a vždy se ptají, co je nového, co se změnilo a co by mohly eventuálně navštívit. Výprava do Horažďovic je na programu téměř pokaždé, zájem je o AQUA park, přírodovědnou stanici, muzeum i o turistiku kolem sv. Anny.
Poděkování Městskému muzeu v Horažďovicích
Chtěla bych touto cestou poděkovat Městskému muzeu v Horažďovicích za realizaci projektu Interaktivní dílna. Nadšené paní učitelky, spokojené děti, vstřícnost zaměstnanců muzea, bezvadná spolupráce a příznivé vstupné. To jsou, podtrženo a sečteno, reakce našich hostů na více než roční fungování tohoto projektu. Slov chvály a obdivu je opravdu požehnaně, školy se u nás střídají téměř po týdnu.
Děti oceňují zejména možnost vyzkoušet si na vlastní kůži práci s nástroji, o jejichž existenci často neměly ani tušení, v lepším případě o nich jen slyšely. Paní učitelky se nestačí divit, co všechno si děti z návštěvy dílny pamatují a jak je aktivity dokázaly zaujmout a nadchnout.
Přeji všem, kteří se na realizaci tohoto projektu podíleli a podílejí, ještě hodně takových báječných nápadů !
Mgr. Dana Šatrová
vedoucí střediska
DDM hl. m. Prahy
Škola v přírodě a školní jídelna
Střelské Hoštice 100